Už včera jsme se domluvili s Gillian, že nás ráno kolem půl 9. vezme autem do města (teda spíš do vesnice – už si dáváme pozor na rozdíl mezi slovíčky city a village, protože když Michal náš včerejší cíl Orapiu nazval city, tak se Gillian začla pěkně hlasitě smát:) do supermarketu. Něco málo jsme si sice už nakoupili včera v Aucklandu, v batohu mám pořád pár českých Corny tyčinek, ale nečekali jsme, že to tu bude až taková pustina a do obdchodu je to zhruba nějakých 5 kilometrů kopcovitým terénem a po silnici (asi 2 hodiny chůze, no a i když zelené kopce s ovečkama jsou nádherné, tak kolem nich nemusíme chodit každý den pro rohlíky...).
Lenčin stesk č. 1
Místní supermarket byl pro mě jedním velkých zklamáním. Těšila jsem se, že se konečně nebudu muset stravovat v zařízeních typu McDonald a že vyzkouším i něco jiného než muffiny. Mé rozčarování nepramení ani tak z cen (pro Čechy je přece draze skoro všude), ale spíš z nabízeného sortimentu. Byla jsem zvyklá si každé ráno vzít misku, nasypat do ní cornflaky nebo müsli, ovoce a zamíchat to s jogurtem...Je mi jasné, že takového luxusu se mi na cestách dostávat nebude, ale že v obchoďáku typu české Billy neseženu ani jeden jogurt normální velikosti (třeba u nás Hollandia), to jsem nečekala. V regále měli spoustu pidijogurů balených po 6 kusech (cena od 5 NZD výše) a pak už jen velké kilové kyblíky. Jogurtové nápoje tu pro změnu nevedou skoro vůbec, tvarohové dezerty tu mají šíleně drahé a o termixu z polabských mlékaren si můžu nechat jen zdát...
Jinak co jsme tak postřehli - jedna kapie stojí kolem 2 NZD, jablka od 2.50 NZD/kg, uzeniny tu mají také mírně dražší (šunkový salám cca 0.70 NZD/10 dkg, šunka cca 1, 50 – 2.50 NZD/10dkg), velké balení chipsů 3 NZD, velké balení toastového chleba cca 2 NZD, litrová ochucená limonáda se dá sehnat kolem 1 NZD, nejlevnější láhev vína cca 7 NZD (průměrná cena kolem 20 NZD).
U supermarketu jsme se rozloučili s Gillian, která nám tašky s nákupem odvezla až k chatičce a dokonce nám věci narovnala do ledničky. Konkrétní plán na dnešní výlet jsme neměli a tak jsme se vydali za nejbližší keškou od marketu. Nakonec nás ale po cestě zaujal ukazatel na Whakanewha přírodní park a tak muselo jít keškování stranou. No, jak se to vezme, protože i po změně směru nám na gpsce svítilo pár krabiček. První měla být u rybníka na začátku parku, tak jsme se tam hned vydali, aniž bysme si přečetli předchozí logy (no už 2 měsíce ji nikdo nenašel a my taky ne). Rybník byl obyčejný český kačák a to doslova, protože po něm plavali obyčejní čeští kačeři se svýma manželkama (a byli teda doprovázeni nějakým místním druhem gigakachen), akorát podle okolních palem, by se dalo rozeznat, že se nacházíme jinde než v naší domovině. Překvapivé ale bylo, že mezi záplavou palem a obřích kapraďorostů pobíhali obyčejní čeští kohouti.
Pak jsme zavítali k pláži, kde bylo ohraničené hnízdiště místních chráněných ptáků, díky odlivu jsme se prošli po mořském dně, kde Michal hledal nějakou tu obživu (no jako obvykle:). V Chorvatsku je pomalu umění najit na pláži nějakou pěkně zachovalou mušli, ale tady jich bylo takové množství, že mi úplně křoupaly pod pohorkama. Jo a z pláže bylo nádherně viděl panorama Aucklandu s dominantou sky tower.
Přemýšleli jsme, kam vyrazíme dál, protože jsme celkem limitovaní tím, že máme chatičku kdesi v pustině a cesta k ní není zrovna pohodová popracovní. Podle mapky nejlépe vycházela stezka Nikau a to bylo teda něco – všude samé palmy, liány, obří kapradiny, dokonce i malý vodopád. Když mi Michal před odletem ukazoval různé materiály o NZ, tak všude byly převážně zelené kopce s ovečkama, maximálně nějaká ta sopka, ale o džungli se nikde nezmiňovali. Tohle kdybych věděla, tak bych se určitě tak dlouho nerozhodovala:) Jinak pěškoturistů je tady pomálu, všichni nás „provokují“ svýma campervanama. Už abychom taky měli nějaké to vozítko (jeho shánění je v plánu po návratu do Aucklandu, kde se pravděpodobně opět ubytujeme v „našem“ hostelu, koupíme si celodenní wifi připojení a budem hledat jak zběsilý). Téměř u konce značené stezky na mě Michal začal laškovně pokukovat a ukazoval mi nějakou malou cedulku se šipkou. Nejdřív jsem nechápala, ale slovnímu spojení „wine tasting“ jsem velmi rychle porozuměla. Byli jsme totiž kousek od jediného letiště na Waiheke, kde přímo sídlí vinařství Peacock sky. No a protože je Michal hrdý Moravák z Velkých Pavlovic, musel okoštovat, jak je na tom Nový Zéland s kvalitou vín. Degustace spolu s malým (ale lahodným) občerstvením každého vyšla na 7 NZD, což s ohledem na 4 vzorky vína (každý tak 1 dcl) a nějaké to zobání kolem bylo poměrně slušné. Samozřejmě se ale jedná o známý marketingový tah, že když už člověk ochutná, tak se předpokládá, že si následně i něco koupí. Já mám sice radši víno bílé (místní Chardonnay bylo výborné), ale volbu jsem nechala na moravském znalci a koupili jsme tedy láhev Cabernet Sauvignon za 34 NZD ( v tu chvíli bysme určitě ocenili plastové skládací skleničky na víno z Rock Pointu). V trošku veselejší náladě jsme pak pokračovali směrem na Onetangi, kde jsme si ještě prošli ptačí rezervaci a viděli jsme i kauri (darmoně), což je chráněný strom, kvůli kterému by si návštěvník před vstupem do rezevace měl umýt svoje boty kvůli nějaké zákeřné houbě. U dřevěných vrátek se tak vždy nachází velká plastová krabice s desinfekcí a smetáčky. Kauri umí vyrůst přes 50m výšky, dožít se 2000let a jsou teď (po té co byly skoro vykáceny) na NZ málem posvátné. V Northlandu je rezervace s největšími stromy, určitě se tam pojedeme později podívat.
Poté, co jsme opustili rezervaci, jsme se již napojili na nám již dobře známou Waiheke road. Opět jsme se pokochali pohledem na zelené kopce s ovečkama a po Orapiu road jsme došli až k Gillianinému příbytku. Dnes nás čekalo stěhování do „chlívku“ - miniaturní dřevěné stavení, kde je jen manželská postel (queen bed), dva noční stolky, věšáky a poličky. Dali jsme si tady čaj a sušenky o páté, láhev Chardonnay...no prostě děsná romantika uprostřed džungle!
Pěkné, jen tak dále ať vydrží chuť do psaní. Fotky tady dobré, ta bílá lama je super :D
Krátce z NZ
03.08.: Je nám ctí Vám všem oznámit, že od soboty jsme Vondrovi:). Poprvé jsme se viděli před 4 lety při sjíždění řeky Ohře, kdy jsme každý měli svého partnera, "jiskra" přeskočila minulý rok v dubnu na svatbě kamarádky a po půl roce vztahu jsme se jeli vzájemně otestovat na Nový Zéland. Celý pobyt jsme si moc užili a dokonce jsme si přivezli i jeden suvenýr, který by se měl vyklubat už koncem listopadu;). Nejpozději zítra přidáme fotky na rajče!
